Digitální podpisy představují jedno z hlavních využití kryptografie s veřejným klíčem. Vhodně implementovaný digitální podpis dává důvod se domnívat, že i zpráva, která byla odeslaná přes nezabezpečený kanál, byla odeslaná požadovaným odesílatelem. V mnohých ohledech jsou digitální podpisy ekvivalentní tradičnímu vlastnoručnímu podpisu, avšak je těžší zfalšovat správně implementované digitální podpisy než jejich vlastnoruční ekvivalenty. Za účelem ověření digitálního podpisu musí mít příjemce znalost veřejného klíče odesílatele. Z tohoto důvodu je nevyhnutné použít určitý mechanismus distribuce klíčů.
Nejúčinnější přístup řešení daného problému je založen na využití tzv. digitálních certifikátů, které umožňují realizaci výměny klíčů (distribuci klíčů).
Digitální certifikát je elektronický dokument, který se využívá pro identifikaci jednotlivců, serverů, společností apod., a spojuje tuto identitu s příslušným veřejným klíčem. To zahrnuje digitální podpis, který spojuje veřejný klíč s identitou – informace, jako například jméno osoby nebo organizace, jejich adresy, atd. Pomocí certifikátů se dá ověřit, zda veřejné klíče patří konkrétním osobám. Certifikáty pomáhají bránit v používání falešných veřejných klíčů. Pouze veřejný klíč ověřený digitálním certifikátem bude spolupracovat s odpovídajícím soukromým klíčem entity, která je identifikovaná certifikátem.
Digitální certifikát je datová struktura, která obsahuje veřejný klíč nějakého subjektu nebo držitele certifikátu, jakož i identifikační údaje držitele certifikátu, časové razítko spojené s platností uděleného certifikátu a další údaje certifikační autority. Tato struktura je podepsaná privátním klíčem certifikační autority (CA) a každý uživatel je schopen ověřit pravost obsahu certifikátu pomocí veřejného klíče certifikační autority. Certifikační autority jsou subjekty, které vydávají certifikáty a ověření identit.
Následující obrázek znázorňuje strukturu digitálního certifikátu: